Na co si na Kypru asi nikdy nezvyknu | ZDRAVOTNICTVÍ

     Omlouvám se za menší pauzu na blogu, ale momentálně mám ve škole zkouškové období, takže jsem poslední dny tak nějak nevěděla, kde mi ...

     Omlouvám se za menší pauzu na blogu, ale momentálně mám ve škole zkouškové období, takže jsem poslední dny tak nějak nevěděla, kde mi hlava stojí.
     V dnešním článku jsem měla v plánu vypíchnout takové hlavní věci, které jsou na Kypru odlišné a na které mám problém si zvyknout. Jenže! Poté, co jsem článek dopsala, byl táák dlouhý, že ani mě samotnou ho nebavilo číst, takže změna plánu a článek bude rozdělen na několik částí. :)
     Dneska se zaměříme na kyperské zdravotnictví.
         Když se na Kypru řekne všeobecná nemocnice, hodně lidem se zastaví dech, jiní zblednou, ti odvážní začnou vyprávět své příběhy. Já tyto reakce nechápala až do doby, než jsem měla tu "čest" všeobecnou nemocnici navštívit. Předem bych vás chtěla varovat, že se nejedná o smyšlenou historku s cílem zvednout návštěvnost blogu, ale bohužel o mou vlastní zkušenost :)
         Před dvěma lety, když jsem na Kypr zavítala poprvé, jsem tady studovala v jarním semestru. Už od ledna jsme s ostatními studenty plánovali, kdy konečně vyrazíme na pláž. V dubnu jsme to nemohli déle vydržet, takže nastal den D -  jenže sluníčko bylo zrádné a já i přesto, že jsem se poctivě mazala, tak jsem si spálila nohu. Navíc na velice nešťastném místě a to v oblasti kotníku a nártu. Původně jsem myslela, že to namažu panthenolem a bude to v pohodě. Jenže poté, co mi noha extrémně otekla a kotník mi v podstatě zmizel a já nebyla schopná chodit, vydala jsem se do nemocnice. Když tak na to vzpomínám, vůbec mě nenapadlo jít k soukromému doktorovi, protože jsem zvyklá z Čech, že doktor je doktor. Jenže on není...teda aspoň ne tady.
         Došla dojela jsem do nemocnice, na recepci se mě ani nezeptali na to, co mě trápí, jen si vzali občanku a ať se posadím v čekárně.
    Tak jsem seděla. Nejprve pět minut, deset minut, poté několik desítek minut. Myslím, že stojí za to, zmínit ostatní osazenstvo čekárny. Z jedné strany vedle mě seděla paní, která si držela kyblíček a co chvíli do něj ublinkávala, z druhé strany byl na mě přimáčklý voják se střelnou ránou, přičemž obvaz kolem hlavy byl celý zakrvácený. Jednou tam přiběhl hysterický tatínek s malým dítětem v náručí, které spadlo ze stromu. Poté tam pobíhal starý dědeček v noční košili, bez bot a s holým zadkem, který mu zpod noční košile co chvíli vykukoval a neustále naříkal a křičel Panagia Mou, Panagia Mou (což znamená panenko maria) a nemocniční personál se ho marně snažil chytit. 
         Po hodině a půl čekání jsem konečně byla zavolána k doktorovi, abych mu řekla, co mám tedy za problém. Místo doktora však na mě čekal nemocniční bratr, který na mě mluvil řecky kypersky, vůbec mě nepustil ke slovu, jen se na mě díval a něco diktoval sestřičkám. Jo a teď si vzpomínám, že mi zničeho nic strčil teploměr do ucha(!). Poté mi řekli ať se jdu posadit zpátky. Tak nastala další fáze půlhodinového čekání - poté tam nahlas někdo zvolal "Rosida Tereza", tedy Ruska Tereza  (to, že mě tady všichni považují za Rusku či na mě automaticky mluví rusky, je kapitola sama o sobě) ať se přemístí do vedlejší místnosti.. tak jsem se už opravdu se slzami v očích odpajdala do místnosti, kde jsem myslela, že na mě čeká doktor - další omyl. 
         Sledujete americké filmy/seriály ze zdravotnického prostředí? Ano? Víte, jak jsou takové ty velké místnosti, kde pacienti leží jeden vedle druhého oddělení plentami? Ano? Tak bingo, toto na mě čekalo. Sedla jsem si tedy na jedno lůžko a čekala. Po několika dalších desítkách minut  za mnou přišel doktor (teda asi. měl bílý plášť) a zeptal se, co mi teda je. (aleluja!!) Já jsem mu chtěla vysvětlit a ukázat nohu ale po první větě, když jsem řekla, že mám spálenou nohu mi skočil do řeči a řekl: seš bílá. a já: prosím? a on: protože seš bílá. A odešel. Poté mi sestřička donesla recept a já už opravdu s brekem šla domů. Z celého "dobrodružství" jsem byla tak v šoku, že až doma mi došlo, že s tím seš bílá myslel zřejmě to, že mám světlou kůži, a proto jsem se spálila. Na nohu se ani nepodíval, ani ji neosahal, zkrátka nic.
        Díky této zkušenosti chápu Kypřany, že preferují soukromé lékaře a soukromá zdravotnická zařízení, kde sice za každou návštěvu zaplatí 50 euro (a nezáleží na tom, co se za vyšetření dělá. To stejné u zubaře - nezáleží na zákroku, počtu bílých (!) plomb apod.), ale zato mají jistotu, že se jim dostane pozornosti a péče.
         A co vy? Máte zkušenost s lékařským ošetřením v zahraničí?

    Tereza

      You Might Also Like

      2 komentářů

      1. Terezko, tak to jsou "výživné" zážitky... ještě, že máš volbu a můžeš jít tedy k soukromníkovi... leckdy nadáváme na naše zdravotnictví a chválu bohu za něj ... i když mám taky pár ne nejlepších zážitků ... ale na druhou stranu i dost velice dobrých a to i z fakultní nemocnice. Když jsem četla loni na blogu "Všednodennosti" story z irského zdravotnictví, tak mi fakt tuhly rysy...
        Tak ti přeju stálé zdraví, ať nemusíš chodit po doktorech.
        Jarka

        OdpovědětVymazat
      2. Tobě fakt někdo strkal teploměr do ucha? :( :(
        Bože, to zní děsivě!
        Hlavně na sebe dávej pozor...:))

        OdpovědětVymazat

      }